Praha – Náhoda tomu chtěla, že jsem se pouze 3 týdny před startem zaregistrovala na pražský půlmaraton. Měla jsem zrovna za sebou Kobeřickou dvacítku, asi se mi nějak překysličil mozek a pozvánka v mailu byla najednou hodně lákavá – poslední volné registrace na SPORTISIMO 1/2 maraton PRAHA! A jak říká moje mamka, že musím být v každé prdeli, tak proč ne i tady! Maminky mají vždycky pravdu! Nejdřív jsem oslovila ostatní běžce BKL, ale bylo to dost narychlo a všichni už měli ten víkend nějaký program. Tak začalo přemlouvání v okruhu neběhajících kamarádů. Nakonec se obětovala kamarádka Jana a vzala i dceru Anku. Stejně jsme plánovaly výlet do Prahy, tak alespoň zabijeme dvě mouchy jednou ranou.
Tak začaly velkolepé přípravy, kromě tréninku samozřejmě. Musela jsem holky na něco nalákat, tak jsem slíbila, že připravím program. Naštěstí nebyl problém sehnat ubytování. Objednala jsem osvědčený hotel PANORAMA, kde jsem byla loni se svými dětmi. Jsou to už chlapi skoro na ženění, ale pro mě jsou to pořád děti! V pátek odpoledne vystupujeme z vlaku a sedáme hned na metro, které jede přímo k našemu hotelu. Rychle se ubytovat a fičíme zase metrem do hotelu HILTON, kde probíhá Running Expo a vyzvedávají se zde startovní čísla. Fronta nekonečná! Naštěstí postupujeme rychle, asi za 45 minut už mám svoje číslo.
Chtěla jsem ještě stihnout navštívit běžeckou speciálku, ale bohužel zavírají za půl hodiny. Tak nic, nové boty nebudou. Jdeme se raději nadlábnout. Volíme italskou restauraci a dáváme si těstoviny-moje předzávodní tradice. A samozřejmě iontový nápoj – Plzeň. Večer mi chodí velmi motivující zprávy od bežců BKL. Je to moc milé, že i když tady nejsou, tak to prožívají se mnou! Ale začínám být krajně nervózní. Kladou na mě vysoké nároky a stále zkracují čas ,kdy mám doběhnout! Budu hájit barvy klubu sama, tak nesmím udělat ostudu! Zkouším usnout a budu doufat, že zítra nebude sněžit.
Je sobota ráno, 2.4.2022. Dnes se velkolepá snídaně nekoná, možná zítra. Dávám si osvědčenou ovesnou kaši a pro zásobu energie přidávám ovoce a velkou lžíci Nutely. Holky si dávají do nosu, já už mizím na pokoj. Začínám být dost nervózní. Trochu váhám, co si obléct. Sice nesněží, ale teplota kolem nuly a pocitově ještě nižší. Jediné, co mě uklidňuje, že těm Keňanům bude mnohem větší zima, než mně! Vrstvím oblečení, čepku, rukavice a nakonec teplou zimní bundu. Budu se s ní těžce loučit, ale v ní se běžet fakt nedá. V metru potkávám spoustu běhuchtivých bláznů. Přesun na Náměstí Jana Palacha, odkud se startuje, probíhá hladce. Teď mě čeká ta nepříjemná čast – vystát si frontu na TOI TOIku. Pak přesun k šatnám, odložit svrchní oděv a pomalu si zvykat na zimu. Je fakt kosa! Odnesu věci do úschovny-mají to dost dobře vychytané-nikde žádné fronty. A tady narazím na známou tvář. Potkávám Luďka z Vratimova, se kterým jsem běžela i v Kobeřicích. Je to skvělý pocit, mít tu nějakého kamaráda. Přesouváme se na start a řešíme strategii. Hlavně ale to, jak dneska nezmrznout. Popřejeme si hodně štěstí a hlavně si to užít! Adrenalin stoupá a čekáme na startovní výstřel. Hned po něm už zní první tóny Smetanovy Vltavy. To jsem vždycky naměkko. Než se dav rozpohybuje, tak tak nějak popocházíme, ale po proběhnutí startovní branou, se už rozbíháme. Probíháme kolem Karlova mostu, přes Palackého most na druhý břeh Vltavy a přes most Legií zpátky kolem Karlova mostu ke startu. Je to zhruba polovina trasy.
Tady míjím v protisměru za hlasitého povzbuzování první Keňany, kteří už finišují do cíle. Neuvěřitelně krásný pohled! Oni už v cíli-první tři to dali pod hodinu(všichni z Keni) a já teprve v polovině trasy, docela demotivující. Ale běží se mi pořád dobře, ikdyž ten protivítr je dost nepříjemný. Lidé kolem skvěle fandí, občas si s někým „plácnu“ a po trase jsou různé stage s hudbou. Je fajn to zase po dvou letech covidových restrikcí opět zažít. Užívám si tu atmosféru, kochám se krásami Prahy a běžím, tak nějak pocitově. Vůbec neřeším čas. Ale 20.kilometr už je znát, nohy už ztěžkly ,ale pořád jsem ještě v pohodě. Jen už nejde zrychlit. Mám pocit, že znatelně zpomaluju, ale radši ani nesleduju tempo. A hele, cedule 600 metrů do cíle! To je výzva! Zkusím vystupňovat tempo a poslední metry ,přes Mánesův most, si užívám. Vbíhám na červený koberec a finišuju. Skoro všechny předbíhám, posledních 100 metrů si maximálně užívám. S úsměvem od ucha k uchu probíhám cílem. Zvládla jsem to! A fakt jsem si to užila,ani zima nevadila. Mrknu na hodinky a nevěřím-dala jsem to pod 1:50,takže nový osobák a snad jsem splnila alespoň částečně očekávání BKL. Ale stále je co zlepšovat! V cíli na mě čeká Luděk, doběhl pár minut přede mnou. Jdeme se převléct, těšíme se na suché a teplé oblečení. A pak kujeme pikle-PIVO a něco k snědku by bylo fajn. Zapadneme do nejbližší Kozlovny-je tady příjemně teplo a první pivo jen zasyčí.
Než nám přinesou jídlo, přijímám gratulace od klubových přátel na skupinovém chatu. Sledovali mě online, takže už ví, jak jsem dopadla. Přátelé,děkuji! Jsem moc ráda, že patřím k vám! Po jídle pak spěchám na hotel, kde na mě čekají holky. Nevím, kdo je více unavený, jestli já po půlmaratonu nebo Jana s Ankou po maratonu v nákupním centru. Mám pocit, že ho vykoupily! Na odpočinek není čas, ve 4 hodiny máme projížďku lodí po Vltavě, pak Muzeum iluzí na Václaváku a v sedm rezervaci v restauraci na Steakový mixgril – snad se s tím my tři nějak popereme. A do 22 hodin je v provozu hotelový bazén-to musíme dneska stihnout! A opravdu stihly! Přemýšlím, jestli to nebyl dneska spíše maraton!